Rubriky
Média

Český rozhlas: Lidské náhradní díly aneb Co dokáže regenerativní medicína?

Lidské tělo má neuvěřitelné schopnosti regenerace. Stačí mu jen trochu pomoci. Náš organismus se nejlépe hojí s „náhradními díly“ biologické povahy. Rakovinu kostí mohou vyléčit kostní štěpy od zemřelých dárců, kožní transplantáty léčí těžké popáleniny i úrazy a jsou nezastupitelné ve válkách. Náhradní rohovka nás může zachránit od definitivní slepoty, biologické náplasti z amnionu dokáží zacelit chronické rány i bércové vředy. Jak se pracuje v Národním centru tkání a buněk?

Poslechněte si pořad Českého rozhlasu 2 Expedice.



Expedice míří do světa lidských „náhradních dílů“, tedy do světa regenerativní medicíny a tkáňového bankovnictví. Stejně, jako existují banky, v nichž uchováváme peníze, existují i tkáňové, kostní, kožní a oční banky, ve kterých se uchovávají části kostí, šlach, rohovky a kůže, které mohou zachránit život a uzdravit ty, kteří to nezbytně potřebují.

Česko: jednička v tkáňovém bankovnictví

V tkáňovém bankovnictví naše republika vždy držela prim. Už v roce 1952 byla v tehdejším Československu založena první tkáňová banka v Evropě, která vznikla jako druhá na světě, pouhý rok po otevření podobné instituce na vojenské základně v americké Bethesdě.

Naši republiku tehdy v oblasti transplantologie posunula mezi světovou špičku a na té se drží dodneška: Národní centrum tkání a buněk sídlící v Ostravě je největší v Evropě a dodává transplantáty do nemocnic po celé republice.

Za posledních deset let vyvinuli v Ostravě více než 25 tisíc transplantátů a zachránili tak život a zdraví tisícům lidí. Jak to v takové instituci funguje a v kterých medicínských oborech nacházejí největší uplatnění? A jak s transplantáty pracují lékaři přímo v praxi?

Do Národního centra tkání a buněk

Expedici povedou v Národním centru tkání a buněk v Ostravě vedoucí oddělení tkáňových transplantátů Daniel Špirka, a poté přímo v nemocnicích renomovaní transplantologové: přednosta 1. ortopedické kliniky fakultní nemocnice U svaté Anny v Brně doc. MUDr. Tomáš Tomáš, PhD., a oftalmoložka MUDr. Monika Horáčková, PhD. z Oftalmologické kliniky Fakultní nemocnice v Brně – Bohunicích.

Rubriky
Zprávy

Dr. Arnold Caplan: MSCs are not stem cells

Stem Cells Translational Medicine: An Interview with Cell Therapy Pioneer, Arnold Caplan

Arnold Caplan: Correct, MSCs are not stem cells. Although I erroneously presumed that MSCs would and could provide replacement cells for those cells that were at sites of injury or sites where mature cells had naturally expired, it is clear that the MSCs are not multipotent and cannot differentiate inside the body into mesenchymal phenotypes. In addition, it is now understood that, once the MSCs are in culture and are expanded, their functionality is affected. It appears that the culturing process derepresses the genome in such a way that, exogenously added, very powerful inductive agents can stimulate these cultured cells to enter and progress down phenotypic lineage pathways. This allows cartilage, fat, and bone phenotypes to be separately observed in vitro when culture-expanded cells are exposed to the specific powerful inductive microenvironments that provide transcriptive accessibility to a variety of mesenchymal phenotypes.

Likewise, the assumption that the multipotency observed in vitro is what occurs inside the body is clearly incorrect in that this multipotency is not a part of normal functions of MSCs found within a variety of tissues. Last, as the popularity of studying MSCs increased within the scientific community, it became obvious that MSCs could be obtained from a variety of tissues. Modern single-cell RNAseq technology shows that, in comparing the cultured MSCs from human fat or MSCs from marrow, there are more than 17,000 transcripts in common, while each tissue-type MSC has 1400 to 1600 tissue-specific sequences, which characterize the MSCs derived from those tissues, respectively. Moreover, we now know that MSCs secrete huge quantities of cytokines and growth factors into the nutrient medium, and although this was overlooked initially in a publication in the Journal of Cell Physiology in 1996, these observations emphasize that this secretory capacity represents the primary function of these cells.

MSCs are medicinal; MSCs are derived from perivascular cells that are situated outside of and on every single blood vessel in the body. When a blood vessel is broken or inflamed, the perivascular cell, the pericyte, comes off and some of these liberated cells differentiate into MSCs. MSCs can be isolated by their culture dish adherence and expanded in number in such cultures. Such culture-expanded MSCs can be infused or delivered back into the body, where they circulate and dock at sites of injury or inflammation. Those newly docked MSCs are capable of surveying and sensing the microenvironment in which they find themselves, and they have a programmed response-profile of secretory activity for any given microenvironment. If the microenvironment is inflammatory, the MSCs produce anti-inflammatory molecules. If that microenvironment has huge amounts of bacteria, the MSC secretes inflammatory molecules to bring the monocytes and macrophage into proximity of those invading bacteria to try to rid the system and tissue of those infiltrating intruders. Thus, MSCs are site-regulated, multidrug dispensers that function at sites of injury. When culture-expanded MSCs are added to the blood system of an animal or a human, the added MSCs search for sites of tissue damage and inflammation, dock at these sites of injury, survey that site, and provide a spectrum of secretory molecules in response of that sensing activity. I say that MSCs are drugstores for sites of injury and inflammation.
If one goes to the website clinicaltrials.gov and puts mesenchymal stem cells into their search engine, one finds well over 1,000 clinical trials that are listed for a large variety of clinical symptoms. Some of these clinical symptoms are, for example, Crohn’s disease, graft versus host disease, MS, ALS, kidney transplantation, acute myocardial infarct, heart failure, rheumatoid arthritis, lupus, autism, sepsis, and others. In many cases, phase 1 and 2 trials focusing on a particular clinical situation show that the MSCs are highly efficacious. Only a few phase 3 trials have been attempted but there are still no FDA-approved MSC products in the United States. There are 12 approved MSC products worldwide, and other phase 3 trials are now in play for clinical issues such as stroke, low back pain, and osteoarthritis. It is clear from the results of these clinical studies that the MSCs function as cytokine and growth factor secretory factories, not as stem cells.

Arnold Caplan: I would have to say that MSCs are not stem cells, but they naturally have a profound functionality as Sentinels of injury and tissue disbalance. There are well over 70,000 publications on MSCs (PubMed, mesenchymal stem cells) and more recently, the medicinal capacity of MSCs has been emphasized in such publications. This new data and the use of new technologies such as single-cell RNAseq have focused on both the differences and common features of MSCs. It makes perfect biologic sense that cultured MSCs from a single source, such as fat or marrow, are heterogeneous populations. The pericytes from the vasculature deep inside of fatty tissue and those from the outside have come from different microenvironments and these different environments provide different surface chemistries to the cells that are released from these tissue sites. Which of these different MSCs are therapeutic or are they all required to bring about a therapeutic endpoint? Moreover, MSCs do not stay at a tissue site very long after they have been added to the body, but therapeutic effects can be observed for many months after the initial MSC exposure. It is clear that MSCs can be instructive to monocytes and macrophages and can cause the generation of T-regulatory cells that stay at tissue sites for years. Importantly, for example, CAR-T cells that were exogenously manipulated and then reintroduced into the donor’s body, can be found in cancer-free patients even after 10 years have elapsed, as recently published in Nature by Carl June’s group. Cell-based therapy such as CAR-T can be curative for some cancers, and MSCs can be curative for severe COVID-19 infections by molecular mechanisms that have been described. Neither CAR-T nor MSCs are stem cells but rather are medicinal cells that make therapeutic agents or stimulate the production of therapeutic cells at the right place at the right time.


Dr. Arnold Caplan: MSC nejsou kmenové buňky

Rozhovor s průkopníkem buněčné terapie Dr. Arnoldem Caplanem

Dr. Anthony Atala – Stem Cells Translational Medicine

 

Úvod

Nové technologie vznikají pomalu v procesu, který má mnoho iterací. V každé iteraci je vědeckou komunitou stanovena a ověřena nová pravda nebo skutečnost. Dogmata z doby před 60 lety byla postupně testována a nová fakta a nové technologie zajišťují proces vědeckého pokroku. Vědci, kteří zavedli nové logiky, jsou často nazýváni průkopníky. Tito jedinci však nesou těžké břemeno, protože pravdivost jejich původních zjištění a dlouhodobá realita dané technologie se často liší. Zdravá a čilá výměna názorů mezi odpůrci, kteří o nové pravdě pochybují, a původci, průkopníky, je zdravý a užitečný proces. Z dlouhodobého hlediska vyvíjíme ve vědě nové technologie, které mají podstatný vědecký dopad na staré i nové problémy. Průkopníci často klopýtnou a jsou zkrvaveni, ale jejich vytrvalost má vědecké, lékařské a společenské výhody. Tento rozhovor poukazuje na detaily a složité „vědecké pravdy“, které se vyvinuly na vědeckých cestách jednoho člověka. Arnold Caplan je profesorem biologie a ředitelem Centra pro výzkum kostry na Case Western University v Clevelandu ve státě Ohio a skutečným průkopníkem v našem oboru. Dr. Caplan je také držitelem ceny „Lifetime Achievement“, kterou v roce 2022 udělila Nadace pro regenerativní medicínu (Stem Cell and Regenerative Medicine Action) za významný přínos v oblasti podpory vědeckých objevů s cílem zlepšit zdraví a přinést léky.

Anthony Atala: Na setkáních, kde vystupujete, jste často představován jako průkopník v oblasti buněčné terapie a jako „otec“ mezenchymálních kmenových buněk (MSC). Jak na tyto přívlastky reagujete?

Arnold Caplan: Přívlastek průkopníka je pro ty z nás, kteří se věnují vědeckému výzkumu, velkým břemenem, protože říká, že jsme prorazili novou cestu a vytvořili určité precedenty a inovace v rámci pokroku biologických/medicínských věd založeného na znalostech. Nové myšlenky se rodí těžko a velmi často nejsou snadno přijatelné ani v rozumném časovém horizontu. Stejně tak jsou nové myšlenky někdy chybné, ale slouží k podněcování energických pokusů o jejich vyvrácení a někdy se z této vyvracející činnosti vyvinou nové přístupy ke starším myšlenkám.

Tuto zátěž jsem si uvědomil již na počátku své kariéry, když jsem byl postgraduálním studentem v laboratoři Alberta Lehningera na Lékařské fakultě Johnse Hopkinse. v roce 1965 jsem profesoru Lehningerovi (který byl v té době mimo laboratoř na studijním volnu) poslal návrh svého vůbec prvního rukopisu, který měl být publikován. V části Diskuse návrhu rukopisu jsem formuloval spekulativní interpretaci založenou na údajích, které jsem shromáždil. Tato spekulativní interpretace se týkala způsobu, jakým byly vápenaté ionty transportovány do mitochondriálních mezistěn, které procházely z vnějšího prostředí dovnitř, případně přes vnitřní membránu. Navrhl jsem, že transport vápníku nemá vůbec nic společného s řetězcem oxidativní fosforylace, ale že probíhá spíše prostřednictvím transportéru, který se shodou okolností nachází v membráně, v níž je umístěn systém produkce energie a přenosu elektronů. To bylo nejen v rozporu s dogmatem Lehningerovy laboratoře, ale také v rozporu s jeho publikovaným výkladem, který uváděl, že k transportu vápníku do mezihrudí mitochondrií dochází prostřednictvím fungování samotného elektronového transportního řetězce.

V té době, aniž bych to věděl, vyslovil profesor Peter Mitchell v Anglii jinou hypotézu, podle níž neexistuje žádný elektronový transportní řetězec jako takový, ale spíše rozdíl elektrických potenciálů mezi vnitřní a vnější stranou vnitřní mitochondriální membrány, který je řízen transportem vodíkových iontů přes tuto membránu. Lehninger byl v silné opozici vůči Mitchellově teorii, která byla nakonec biochemickou komunitou přijata, a Peter Mitchell za svou práci o úloze membránových potenciálů při produkci energie skutečně obdržel Nobelovu cenu [Nobelova cena za chemii 1978 byla udělena Peteru D. Mitchellovi „za jeho přínos k pochopení biologického přenosu energie prostřednictvím formulace chemiosmotické teorie.“].

Poučení pro mě bylo, že můj výklad byl skutečně správný, ale že místní dogmata nepřipouštěla alternativní hypotézu. Tato Lehningerova facka, která mě donutila změnit slovosled mého prvního návrhu publikace, pro mě byla nejen ranou pro mou hrdost, ale nakonec i blokem, který bránil inovativnímu myšlení a potenciálnímu pokroku v této oblasti studia. Dalším poznatkem, který si z této zkušenosti odnáším, je to, že změnit standardní, uznávané vysvětlení, dogma doby, bude v rámci vědeckého kontextu vyžadovat obrovské množství času a energie.

Anthony Atala: Jak bychom měli ve vědě sladit dogmata dneška s vědeckou pravdou?

Arnold Caplan: Označení Lehningerova názoru za „dogma laboratoře“ je předpojatý popis. Dochází k tomu, že naše vědecká „pravda“ (dogma) daného okamžiku může být založena na skládání pozorování způsobem, který v daném okamžiku dává smysl, ale když jsou poskytnuty další informace, musí být tato pravda pozměněna, aby poskytla novou pravdu tohoto nového okamžiku. To, co dnes považujeme za „fakt“, nemusí být zítra správné, a to je obrovské břemeno průkopníka, který musí předložit pravdu tak, jak ji v daném okamžiku zná, ale musí být připraven provést změny, které si vyžádá přístup k novým informacím nebo použití nových technologií.

Vědecká fakta jsou postavena na kvalitě a pronikavosti pozorování v daném okamžiku: nová technologie poskytuje nový pohled na stejný systém a často poskytuje nový vhled, který umožňuje pozměněnou pravdu tohoto nového okamžiku.

Anthony Atala: Jak jste se dostal k práci s mezenchymálními kmenovými buňkami (MSC)?

Arnold Caplan: To je dlouhý příběh, který zahrnuje proces inovace, který mě vyvedl z mitochondrií do úplně jiné oblasti studia. Po odchodu z Lékařské fakulty Univerzity Johnse Hopkinse, kde jsem v roce 1966 získal doktorát ze studia vnitřních a vnějších mitochondriálních membrán, jsem přijal postdoktorandské místo u profesora Nathana O. Kaplana, PhD, na Brandeisově univerzitě na katedře biochemie, kde byl vedoucím. s profesorem Kaplanem jsme se dohodli na projektu, který se týkal izoforem enzymu LDH a jejich změn ve vyvíjejícím se a obnovujícím se svalu při inervaci, nebo v případě mého projektu při reinervaci. Když jsem se začal pokoušet připravit svůj experiment, byl jsem z tohoto projektu velmi nešťastný, a tak jsem se zahrabal v knihovně a lovil náhradní projekt, který by byl zajímavý pro mě i pro doktora Kaplana. Profesor Kaplan již dříve publikoval účinky nikotinamidu a jeho analogů a tvorbu a fungování NAD/NADH. v literatuře jsem našel další publikace, v nichž analogy nikotinamidu způsobovaly teratologii u vyvíjejících se kuřecích embryí: jedna skupina molekul způsobovala svalové defekty a jiná skupina molekul defekty kostí a chrupavek. Moje naivní myšlenka byla zpočátku založit kulturu vyvíjejících se embryonálních buněk kosterního svalu kuřat, jak ji v 60. letech popsal Irwin R. Konigsberg a spolupracovníci, a vystavit tyto buňky působení teratogenů a odhalit biochemický mechanismus účinku v procesu myogenního vývoje v buněčné kultuře.

Pro dosažení těchto experimentálních cílů mě Nate Kaplan seznámil s úžasným pánem, profesorem Edgarem Zwillingem z katedry biologie, který souhlasil, že mohu pracovat v jeho laboratoři a vytvořit tento kultivační systém a provádět své experimenty. Zwillinga jsem neznal ani z dálky a nikdy jsem nečetl žádnou z jeho klasických prací z poloviny padesátých let minulého století, které se týkaly vývoje embryonálních zárodků končetin kuřat.

Po nástupu do Zwillingovy laboratoře v roce 1967 jsem pomohl vyvinout technologii izolace nediferencovaných mezodermálních buněk z vyvíjejících se embryonálních zárodků končetin kuřat. Tento systém mi umožnil studovat diferenciaci chrupavky, kosti a svalu odvozených z těchto předpokládaných multipotentních buněk embryonálních zárodků končetin v kultuře, což jsme publikovali v roce 1968 v časopise Science. Projekt, na kterém jsem pracoval jako postdok (1967-1969), se tedy týkal embryonálního vývoje chrupavky, kosti a svalu z vyvíjejícího se mezenchymu, který ukázal, že vnější koncentrace nikotinamidu v buněčné kultuře řídí cytoplazmatickou koncentraci NAD, což se nakonec podílí na polyADP-ribosylaci histonů při diferenciaci buněk. Tato zkušenost mi pomohla odlišit se z vystudovaného biochemika na vývojového biologa, který byl v roce 1969 přijat na katedru biologie Case Western Reserve University, aby s využitím mých nově nabytých odborných znalostí vyučoval jejich dlouholeté kurzy vývojové biologie a embryologie (děkuji ti, Ede Zwillingu).

Anthony Atala: Jak jste se rozhodl pojmenovat buňky, které jste poprvé publikoval v roce 1991, „mezenchymální kmenové buňky“ (MSC)?

Arnold Caplan: Koncem 70. let jsem se zúčastnil Gordonovy konference a byl jsem fascinován přednáškou profesora Marshalla Urista, MD, o účincích demineralizované kosti a tvorbě nové kosti de novo ve svalovém vaku dospělých myší. Marshall Urist byl ortopedický chirurg na Kalifornské univerzitě s inovativní a zvídavou myslí. Popsal demineralizovanou kost z různých zdrojů a popsal, jak lze po odebrání kousku této demineralizované kosti a jejím umístění do svalového vaku dospělé myši po 6 až 8 týdnech pozorovat v tomto abnormálním místě vznik nové kosti. Dr. Urist z toho vyvodil, že se z demineralizované kosti musely vyplavit indukční molekuly a stimulovat progenitorové buňky k tvorbě kosti v tomto abnormálním místě. Tyto faktory pojmenoval kostní morfogenetické proteiny neboli BMP a mnoho let se snažil tyto molekuly z demineralizované kosti vyčistit.

V rámci snahy o purifikaci těchto „BMP“ jsem se zapojil do závodu a vyvinul test na molekuly, které se nacházejí v extraktu demineralizované kosti s vysokým obsahem soli. Extrahované faktory byly umístěny do média, ve kterém se koupaly kultury nediferencovaných embryonálních buněk končetinových zárodků; tyto extrakty způsobily, že buňky vytvořily chrupavku za podmínek, za kterých se chrupavka obvykle nikdy netvořila (studie, kterou jsme publikovali v časopise Developmental Biology v roce 1985). Moje laboratoř se pak snažila tyto molekuly purifikovat a skutečně jsme byli konkurenty a závodili jsme s mým dobrým přítelem Marshallem Uristem.

Koncem 80. let 20. století doktor John Wozney a jeho kolegové ze společnosti Genetics Institute v Cambridgi vyčistili geny, které tyto proteiny kódují. Toto úspěšné úsilí nejen potvrdilo platnost celé práce Marshalla Urista, ale také identifikovalo celou rodinu silných, indukčních molekul z rodiny TGF-B.

Poté, co se mi nepodařilo vyhrát závod s BMP, mě zaujalo původní Uristovo pozorování a představa, že v dospělém myším svalu musí existovat receptivní buňka, která reaguje na BMP. Se Stevenem Haynesworthem, PhD (postdoktorandem v mé laboratoři), jsme začali purifikovat kultivačně adherentní buňky z čerstvých vzorků lidské kostní dřeně (o nichž je známo, že obsahují osteochondrální progenitory), které bylo možné v kultuře expandovat a indukovat do linie chrupavky a kosti. Jedinečným trikem této nové technologie bylo použití optimalizovaného kultivačního média (vybrané šarže fetálního telecího séra), které bylo dříve použito u buněčných kultur embryonálních zárodků kuřat. Vzhledem k mezodermálnímu původu buněk embryonálních kuřecích zárodků končetin jsem tyto adherentní buňky lidské dřeně nazval mezenchymálními kmenovými buňkami (MSC), protože jsme je mohli v kultuře přimět k diferenciaci na mezenchymální fenotypy, a tento termín jsem zavedl v publikaci v časopise Journal of Orthopedic Research v roce 1991.

Anthony Atala: Vím z našich mnoha diskusí a veřejných přednášek, že jste změnil svůj názor na MSC a vytvořil tak v podstatě novou vědeckou „pravdu“.

Arnold Caplan: To souvisí s naším dobrodružstvím na přelomu 80. a 90. let v MSC světě, o kterém jsem se tehdy domníval, že nám dalo nahlédnout do toho, jak se mezodermální tkáně uvnitř těla obměňují a omlazují. Tehdejším dogmatem bylo, že „co jste viděli v kultuře“, to se děje v těle. Toto dogma je dnes naprosto nesprávné, a proto bylo označení těchto buněk za kmenové buňky mým omylem, který jsem se pokusil napravit v roce 2010 v publikaci v časopise Tissue Engineering. Chybou bylo agresivní šíření tohoto konceptu, že MSC v kultuře představují multipotentní buňky, které jsou uvnitř těla a představují nově vytvořenou náhradní tkáň během normálního obratu a procesů reakce na zranění v těle.

Dnes víme, že každá tkáň v těle bez výjimky má vlastní, tkáňově specifické progenitory, jejichž diferenciační schopnost je omezená. Tak srdeční progenitory mohou tvořit pouze srdeční myocyty, ledvinové progenitory mohou tvořit pouze buňky ledvin a progenitor krevních buněk, který byl nazván hemopoetickou kmenovou buňkou. nebyl kmenovou buňkou, ale mohl tvořit pouze mnohočetné fenotypy, které se vyskytují v krvi.

MSC jsou navíc odvozeny z perivaskulárních buněk, a proto je lze izolovat z jakékoli vaskularizované tkáně. Je zřejmé, že MSC nejsou kmenovými buňkami ani neobvyklými multipotentně vázanými progenitory. Tyto buňky jsou sentinely pro monitorování lokálního mikroprostředí v okolí poraněných nebo zanícených cév. Jako Sentinely jsou strážci proti přehnané reakci imunitního systému a infiltraci jiných mikroorganismů, zejména bakterií a virových částic. Toto rozlišení tedy definuje MSC jako jedinečný angažovaný fenotyp, který funguje jak pro analytický průzkum mikroprostředí, tak pro reakci na stres a dysfunkční a potenciálně destruktivní lokální události.

Je důležité zdůraznit, že když jsou tyto MSC kultivačně rozšířeny na více pasáží, jejich genomy jsou derepresovány, a proto reagují na silné indukční látky umístěné v mikroprostředí buněčné kultury. Fenotypová diferenciace, k níž dochází po takovémto snímání kultivačního mikroprostředí, má „sentinelovou aktivitu“ zcela odlišnou od autentické pluri- nebo multipotentní kmenové buňky.

Anthony Atala: v podstatě tedy díky novým vědeckým poznatkům musíme změnit paradigma, pokud jde o náš pohled na funkčnost MSC?

Arnold Caplan: Správně, MSC nejsou kmenové buňky. Ačkoli jsem mylně předpokládal, že MSC budou a mohou poskytovat náhradní buňky za ty buňky, které jsou v místech poranění nebo v místech, kde zralé buňky přirozeně vyhasly, je jasné, že MSC nejsou multipotentní a nemohou se v těle diferencovat do mezenchymálních fenotypů. Kromě toho je nyní známo, že jakmile jsou MSC v kultuře a jsou expandovány, je ovlivněna jejich funkčnost. Zdá se, že proces kultivace dereponuje genom takovým způsobem, že exogenně přidané velmi silné indukční látky mohou stimulovat tyto kultivované buňky ke vstupu do fenotypových linií a jejich postupu. To umožňuje in vitro odděleně pozorovat fenotypy chrupavky, tuku a kosti, když jsou kultivačně rozšířené buňky vystaveny specifickému silnému indukčnímu mikroprostředí, které poskytuje transkripční přístup k různým mezenchymálním fenotypům.

Stejně tak předpoklad, že multipotence pozorovaná in vitro odpovídá tomu, co se vyskytuje v těle, je zjevně nesprávný, protože tato multipotence není součástí normálních funkcí MSC, které se vyskytují v různých tkáních. a konečně, jak ve vědecké komunitě rostla popularita studia MSC, bylo zřejmé, že MSC lze získat z různých tkání. Moderní technologie jednobuněčné RNAseq ukazuje, že při porovnání kultivovaných MSC z lidského tuku nebo MSC z kostní dřeně existuje více než 17 000 společných transkriptů, zatímco každý typ MSC z tkáně má 1400 až 1600 tkáňově specifických sekvencí, které charakterizují MSC získané z těchto tkání, resp. Navíc nyní víme, že MSC vylučují do živného média obrovské množství cytokinů a růstových faktorů, a ačkoli to bylo původně v publikaci v Journal of Cell Physiology v roce 1996 přehlédnuto, tato pozorování zdůrazňují, že tato sekreční schopnost představuje primární funkci těchto buněk.

Anthony Atala: Jak byste dnes definoval hlavní roli MSC?

Arnold Caplan: MSC jsou léčivé; MSC pocházejí z perivaskulárních buněk, které se nacházejí mimo každou cévu v těle a na ní. Když je céva porušená nebo zanícená, perivaskulární buňka, pericyt, se uvolní a některé z těchto uvolněných buněk se diferencují v MSC. MSC lze izolovat na základě jejich přilnutí ke kultivační misce a v takových kulturách rozšířit jejich počet. Takto kultivačně rozšířené MSC mohou být infundovány nebo dodány zpět do těla, kde cirkulují a dokují v místech poranění nebo zánětu. Tyto nově zakotvené MSC jsou schopny zkoumat a vnímat mikroprostředí, ve kterém se nacházejí, a mají naprogramovaný profil odpovědi sekreční aktivity pro dané mikroprostředí. Pokud je mikroprostředí zánětlivé, MSC produkují protizánětlivé molekuly. Pokud je v mikroprostředí obrovské množství bakterií, MSC vylučují zánětlivé molekuly, aby přivedly monocyty a makrofágy do blízkosti těchto invazních bakterií a pokusily se systém a tkáň zbavit těchto infiltrujících vetřelců. MSC jsou tedy místně regulované multidávkovače, které fungují v místech poranění. Když se do krevního systému zvířete nebo člověka přidají MSC expandované v kultuře, přidané MSC vyhledávají místa poškození tkáně a zánětu, zakotví v těchto místech poškození, zkoumají toto místo a poskytují spektrum sekrečních molekul jako odpověď na tuto detekční aktivitu. Říkám, že MSC jsou lékárnami pro místa poškození a zánětu.

Anthony Atala: Můžete se s námi podělit o své poznatky o současném klinickém využití MSC?

Arnold Caplan: Když člověk navštíví webové stránky clinicaltrials.gov a zadá do vyhledávače mezenchymální kmenové buňky, najde tam více než 1000 klinických studií, které jsou uvedeny pro nejrůznější klinické příznaky. Mezi tyto klinické příznaky patří například Crohnova choroba, nemoc štěpu proti hostiteli, roztroušená skleróza, ALS, transplantace ledvin, akutní infarkt myokardu, srdeční selhání, revmatoidní artritida, lupus, autismus, sepse a další. v mnoha případech studie fáze 1 a 2 zaměřené na konkrétní klinickou situaci ukazují, že MSC jsou vysoce účinné. Bylo provedeno pouze několik pokusů o studie fáze 3, ale ve Spojených státech dosud neexistují žádné produkty MSC schválené FDA. Ve světě je schváleno 12 produktů MSC a další studie fáze 3 jsou nyní ve hře pro klinické problémy, jako je mrtvice, bolesti zad a osteoartróza. z výsledků těchto klinických studií je zřejmé, že MSC fungují jako továrny na vylučování cytokinů a růstových faktorů, nikoli jako kmenové buňky.

Anthony Atala: Nedávné publikace ukazují přínos pro pacienty s COVID léčené MSC. Jaký je váš celkový názor na MSC a COVID?

Arnold Caplan: MSC mohou být léčivé pro COVID-19. MSC byly použity ve více než 135 klinických studiích pro léčbu pacientů s COVID-19 (clinicaltrials.gov). Literatura jasně dokumentuje, že MSC mohou zvládnout „cytokinovou bouři“ imunitního systému u pacientů nakažených SARS-CoV-2; MSC mohou usnadnit regeneraci tkání, včetně plic a cév; mohou produkovat molekuly, které mohou zabíjet bakterie masivně infikující plíce pacientů nakažených COVID-19; a že MSC byly použity při léčbě bolesti. Virus SARS-CoV-2 má vnější protein, nazývaný Spike protein, který se váže na receptor na povrchu buněk, nazývaný AEC-2. Po vstupu do buňky se virus replikuje a nakonec buňku usmrtí a pronikne ven, čímž způsobí defekt tkáně. Pokud k tomu dojde v plicním cévním řečišti, lze pochopit, jak mohou vznikat nebezpečné sraženiny. MSC produkují molekuly, které se mohou vázat na proteiny Spike a/nebo receptory AEC-2, nebo na oba tyto proteiny; takovéto MSC produkované proteiny mohou vyřadit částice viru z jejich agresivního replikačního cyklu.

V čínském Pekingu v nemocnici YouAn bylo od 23. ledna do 16. února 2020 (dlouho předtím, než jsme se dozvěděli, že virus SARS-CoV-2 je již v USA) hodnoceno sedm kriticky nemocných pacientů s COVID-19 po dobu 14 dnů po infuzi alogenních MSC získaných z dřeně a rozšířených kultur. Tato infuze MSC vyléčila nebo významně zlepšila funkční výsledky těchto sedmi těžce infikovaných pacientů bez jakýchkoli nežádoucích příhod. Plicní funkce a symptomy se významně zlepšily do 2 dnů po transplantaci MSC. Po léčbě se zvýšil počet periferních lymfocytů, snížil se obsah C-reaktivních proteinů a za 3-6 dní vymizely nadměrně aktivované imunitní buňky vylučující cytokiny CXCR3+CD4+ T-buňky, CXCR3+CD8+ T-buňky a CXCR3+ NK-buňky. Kromě toho se dramaticky zvýšila skupina CD14+CD11c+CD11bmid regulačních dendritických buněk (DC). Mezitím se u pacientů léčených MSC ve srovnání se skupinou s placebem významně snížila hladina TNF-alfa, zatímco IL-10 se zvýšil. Jedná se o první zdokumentovanou terapeutickou aplikaci alogenních, kultivačně expandovaných MSC u pacientů s COVID-19. Pozitivní terapeutické účinky MSC v dalších klinických studiích fáze 1 a 2 při léčbě pacientů s COVID-19 byly nedávno publikovány jako metaanalýza W. Qu et al.

Anthony Atala: Podílel jste se na výzkumu týkajícím se MSC a COVID?

Arnold Caplan: Protože aminokyselinová sekvence proteinu Spike a antivirových proteinů, které jsou produkovány MSC, je známá, provedli jsme s kolegy počítačové simulace vazby a mohli jsme dokumentovat, že antibakteriální/antivirový protein LL-37 se může silně a speciálně vázat na protein Spike a na receptor AEC-2. Kromě toho byl v roce 2021 v časopise ACS Infectious Diseases publikován rukopis dalších badatelů dokumentující stejná pozorování, který napsali Wang et al. z výše uvedeného lze tvrdit, že alogenní, kultivačně expandované MSC mají schopnost být léčebným prostředkem pro pacienty s těžkou infekcí COVID-19.

Anthony Atala: Jak byste shrnul své myšlenky v této oblasti na základě všech současných dostupných údajů o využití MSC pro tolik různých aplikací?

Arnold Caplan: Musím říci, že MSC nejsou kmenové buňky, ale mají přirozeně hlubokou funkčnost jako strážci poranění a tkáňové dysbalance. Existuje hodně přes 70 000 publikací o MSC (PubMed, mesenchymal stem cells) a v poslední době se v těchto publikacích zdůrazňuje léčebná schopnost MSC. Tyto nové údaje a využití nových technologií, jako je single-cell RNAseq, se zaměřily na rozdíly i společné rysy MSC. Z biologického hlediska dává dokonalý smysl, že kultivované MSC z jednoho zdroje, jako je tuk nebo kostní dřeň, jsou heterogenní populace. Pericyty z cévního řečiště hluboko uvnitř tukové tkáně a ty z vnějšího prostředí pocházejí z různých mikroprostředí a tato různá prostředí poskytují buňkám, které se z těchto tkáňových míst uvolňují, odlišnou povrchovou chemii. Které z těchto různých MSC jsou terapeutické, nebo jsou všechny potřebné k dosažení terapeutického cíle? MSC navíc nezůstávají v místě tkáně příliš dlouho poté, co byly přidány do těla, ale terapeutické účinky lze pozorovat mnoho měsíců po počátečním působení MSC. Je zřejmé, že MSC mohou být instruktivní pro monocyty a makrofágy a mohou způsobit vznik T-regulačních buněk, které zůstávají v místě tkáně po několik let. Důležité je, že například buňky CAR-T, které byly exogenně manipulovány a poté znovu zavedeny do těla dárce, lze nalézt u pacientů bez rakoviny i po uplynutí 10 let, jak nedávno publikovala v časopise Nature skupina Carla Juna. Buněčná terapie, jako je CAR-T, může být léčivá u některých druhů rakoviny a MSC mohou být léčivé u těžkých infekcí COVID-19 díky molekulárním mechanismům, které byly popsány. Ani CAR-T, ani MSC nejsou kmenové buňky, ale spíše léčivé buňky, které vytvářejí terapeutické látky nebo stimulují produkci terapeutických buněk na správném místě ve správný čas.

Anthony Atala: Nějaká moudra na závěr pro naše čtenáře?

Arnold Caplan: My, kteří jsme se podíleli na její výchově, jsme se smířili s tím, že budeme měnit naše vědecké pravdy, jakmile bude k dispozici více informací. Odpůrci buněčné terapie prokázali lékařské profesi a pacientům velkou službu tím, že nás podnítili k dalšímu zdokonalování těchto účinných terapeutik, jak jsem nedávno upozornil v roce 2019 v časopise Tissue Engineering. To umožnilo upravit tehdejší dogmata tak, aby umožnila účinnější využití terapií založených na buňkách.

 

Zdroj: https://academic.oup.com/stcltm/advance-article/doi/10.1093/stcltm/szac026/6585262  

 

Rubriky
Zprávy

NCTB členem Evropské asociace tkáňových bank (EATCB)

NCTB bylo opětovně schváleno členství v EATCB ve formě „Associate Member“. Kromě Odpovědné osoby tkáňového zařízení a Vedoucího úseku tkáňových transplantátů jsou v EATCB zapsáni ještě další 3 kolegové.
Členství v EATCB potvrzuje vysokou úroveň veškeré práce, která se v NCTB odvádí a je skvělou vizitkou. Děkujeme našemu týmu, který nám umožnil být tkáňovou bankou minimálně evropské úrovně.

Rubriky
Inovace Zprávy

Vývoj nových transplantátů pro stomatochirurgii ukončen. První pacienti je dostanou na míru vyrobené již v lednu

Specialisté na tkáňové inženýrství z NATIC, společně s několika předními stomatology, dokončili vývoj kostních bloků pro stomatochirurgii. Kostní bloky kortikální, spongiózní či kortikospongiózní, jsou od ledna používány pro úpravu vlastní kostní tkáně před nebo v průběhu implantace (augmentace) čelisti.

Rozhodujícím kritériem pro náhradu zubů implantáty je dostatečné množství kosti, která bude implantát obklopovat. Po ztrátě zubu čelistní kost vždy atrofuje. Využití kostních bloků je indikováno pro případy, kdy pacientovi chybí větší množství kostní hmoty. Při této metodě se používá nejkvalitnější augmentační materiál – kostní blok.

NATIC připravil dvě verze transplantátu dle požadavků lékařů, a to jak ve formě zmrazených produktů, tak i lyofilizované. Velikost kostního bloku závisí vždy na potřebě konkrétního pacienta, produkt je připravován tedy každému pacientovi na míru.

Rubriky
Inovace Zprávy

AmnioDisc: Zcela unikátní transplantát z laboratoří NATIC pro oftalmologii

Tkáňoví experti NATIC dokončili několikaletý vývoj a představili zcela unikátní transplantát AmnioDisc® pro oftalmologii. Pro lékaře je user friendly a využijí jej v léčbě tak závažných onemocnění, jako jsou korneální eroze, neurotrofické ulcerace, bulózní keratopatie, akutní chemické/tepelné popáleniny oka, nehojící se epiteliální defekty, stavy spojené se syndromem suchého oka a pro léčbu postinfekční keratitidy. Lze jej využít také pro léčbu myringoplastiky, ošetření epistaxe či využít na jiné drobné chirurgické výkony. Využívat jej budou oční kliniky nejen fakultních nemocnic, ale velká privátní oční centra, a to nejen v České republice, ale i v dalších zemích Evropské unie.

Patent na AmnioDisc® byl již zaslán patentovému úřadu. AmnioDisc® je kromě standardních průměrů dodáván také taylor made v rozličných velikostech, podle potřeb lékařů a jejich pacientů.

Rubriky
Zprávy

Pravidelné setkání soudních lékařů a patologů s pracovníky oddělení tkáňových transplantátů NCTB

V termínu 22.-23.10.2021 se v Brně uskutečnil již IV. Ročník Setkání soudních lékařů a patologů spolupracujících na odběrech tkáňových transplantátů. V rámci páteční odborné části zaznělo široké spektrum přednášek a odborných sdělení, která byla tematicky zaměřena zejména na problematiku odběru tkání z kadaverózních dárců, výsledky odběrové aktivity v minulých letech a hledání společné cesty, jak nadále zajistit transplantáty pro zdravotnická zařízení, respektive pacienty v celé České Republice v té nejvyšší kvalitě.
Velmi zajímavým příspěvkem byla také přednáška lékařského týmu Kliniky ortopedie fakultní nemocnice U Svaté Anny v Brně na téma použití kostních transplantátů u pacientů s nádorovým onemocněním dlouhých kostí. Prezentované kazuistiky ukázaly v daném odvětví smysluplnost naší činnosti a byly všem účastníkům emočně silnou zpětnou vazbou.

Rubriky
Zprávy

Vizionáři 2020 – Biologické cévní náhrady/Národní centrum tkání a buněk

Sdružení CzechInno ve spolupráci s partnery vyhlásilo v posledním lednovém týdnu vítěze projektu Vizionáři 2020 a ocenilo nejzajímavější inovativní počiny v českém podnikání s významným společenským, technologickým a ekonomickým přínosem. Jedním ze čtyř vizionářů se stalo Národní centrum tkání a buněk díky vývoji a výrobě Antitrombogenních biologických cévních náhrad na bázi decelularizovaných nosičů dále osídlených endotelovými a kmenovými buňkami a jejich technologickému a společenskému přínosu pro oblast medicíny a transplantologie.

V odborné porotě projektu Vizionáři jsou zastoupeny organizace se zaměřením na dlouhodobou podporu inovací v podnikání a aplikovaném výzkumu jako Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Technologická agentura ČR, Úřad průmyslového vlastnictví ČR, Česká exportní banka, Český statistický úřad, Technologické centrum Akademie věd ČR, Akademie věd ČR, Asociace inovačního podnikání ČR, Asociace výzkumných organizací ČR, sdružení CzechInno a zástupci hlavních odborných partnerů projektu – Komerční banky a Českých Radiokomunikací.

Cílem soutěže Vizionáři, která letos oslavila svůj jubilejní 10. ročník, je oceňovat české firmy, podnikatele a výzkumné organizace – autory inovativních produktů, výrobků, postupů či služeb. Účelem je mobilizovat inovační potenciál tuzemských podniků a organizací a napomoci úspěšnému uvedení inovativních nápadů do podnikatelské praxe.

Ročník 2020 byl specifický akcentem na řešení důsledků covidové krize. Oceněny byly inovace, které byly vyvinuty a na trh uvedeny „covidu navzdory“ a nebo naopak „právě kvůli covidu“. Titul Vizionář 2020 získaly čtyři subjekty, svá čestná uznání udělila porota devíti inovativním počinům. Oceněny byly také dvě Osobnosti projektu Vizionáři 2020.

Další informace: https://www.businessinfo.cz/clanky/vizionari-2020-vavriny-sbiraly-inovativni-projekty-ceskych-firem/

Rubriky
Média

ČT24: Stromální buňky pupečníku jako lék na COVID-19? Na otázky ČT24 odpovídal ředitel výzkumu Národního centra tkání a buněk v Brně

ČT24 − 22. března 2020 − Mohou být mezenchymální stromální buňky (hUCTMSC) využity pro léčbu pacientů v kritickém stavu s pneumonií způsobenou COVID-19? Na otázky České televize odpovídal MUDr. Serhiy Forostyak, ředitel výzkumu Národního centra tkání a buněk.


Rubriky
Inovace Média

Z léku na revma se stává naděje pro boj s COVID-19. Laboratoře Michala Zahradníčka teď čekají na zelenou od státu

Jiří Svoboda, CzechCrunch − 30. března 2020 − Když před čtyřmi lety vědci v brněnském Národním centru tkání a buněk (NATIC) začali vyvíjet nový lék, který měl pomoci pacientům s revmatoidní artritidou nebo příjemcům transplantovaných orgánů, sotva mohli tušit, že nakonec budou pomáhat v boji se smrtícím koronavirem.

V laboratořích, které vlastní podnikatel a filantrop Michal Zahradníček, dokončili vědci výzkum tohoto léku zvaného Remescor v prosinci 2019. Uběhlo pár dní a uvědomili si, že jejich řešení může pomoci kriticky ohroženým pacientům bojujícím právě s nemocí COVID-19. Státní ústav pro kontrolu léčiv (SÚKL) v těchto dnech posuzuje, jestli lék pustí do českých nemocnic.

„Je to obrovská náhoda. Máme připravené dávky pro desítky pacientů a věříme, že nám SÚKL výrobu povolí. Jsme připraveni i dále výrobu naškálovat, kdyby to bylo potřeba, a vyrábět lék pro 200 až 500 pacientů týdně,“ říká pro CzechCrunch Michal Zahradníček, majitel biotechnologické firmy PrimeCell, pod kterou Národní centrum tkání a buněk patří a kterou spoluvlastní s Ivem Kristenem a investiční skupinou Penta.

Na vývoji léku spolupracovali společně s Fakultní nemocnicí u sv. Anny v Brně a Ministerstvu zdravotnictví nabídli jeho využití zdarma. Ač to na první pohled není patrné, revmatoidní artritida, odmítnutí transplantátu a nový COVID-19 mohou mít jeden společný jmenovatel – a to sice zánět, který nemá na svědomí nic jiného než neúměrná reakce vlastního imunitního systému.

Důsledky těchto zánětů jsou různé. Zjednodušeně řečeno, v případě transplantovaného orgánu je to první známka toho, že nové tělo ho těžko přijímá, u revmatu následuje poškození kloubů. U pacientů s COVID-19 jsou zásadní záněty v plicích a právě dýchací soustava se tak stává nejpostiženější částí těla. Pokud jsou záněty velké, vedou k dalšímu poškození organismu a pacient může právě z tohoto důvodu zemřít.

Lidé ale mají různé úrovně revmatu, stejně tak nový orgán jejich těla úspěšně přijímají a nebo se z COVID-19 vyléčí. Jeden z důvodů je ten, že mají dostatečně silnou a vyváženou imunitu. Proto, aby lidské tělo nereagovalo málo, nebo naopak příliš hodně a samo sobě tak škodilo, jsou v těle i takzvané mezenchymální stromální buňky, které působí protizánětlivě.

Tělo si díky imunitě s virem poradí

Jenže lidé, kteří trpí těžkým průběhem revmatu, transplantace nebo COVID-19, mají těchto buněk kriticky málo. Řešení Zahradníčkova týmu spočívá v bioreaktoru, který dokáže buňky mnohonásobně rozmnožit a následně se v laboratoři vyrobí Remescor. Plán je takový, že lékaři buňky následně podají pacientovi a jeho imunitní systém by měl získat dostatečnou sílu na to, aby se s virem sám vypořádal.

„Remescor necílí na vir samotný, ale umožní normalizovat imunitní odpověď. Díky posílené imunitě si již organismus poradí s virem sám. Navíc mezenchymalní stromální buňky mají i protizánětlivé účinky,“ vysvětluje Zahradníček podstatu léku. Svým zaměřením na imunitu se zásadně liší od léků na koronavirus, které se aktuálně testují ve světě. Většina z nich totiž cílí přímo na vir a snaží se ho zničit.

Do této skupiny patří i Remdesivir, který vyvíjí vědci americké společnosti Gilead Sciences v čele s českým virologem Tomášem Cihlářem. Jeho lék SÚKL schválil pro experimentální užití a je testován na prvních pacientech v Česku. Jak píše iRozhlas, jednomu z testovaných pacientů se zlepšil stav, zatím ale s jistotou nelze určit, zda za to skutečně může Remdesivir.

Zahradníček, který se do biotechnologického byznysu pustil po dřívějším prodeji svých firem s výpočetní technikou a softwarem za stovky milionů korun, každopádně tvrdí, že s ohledem na možné mutování viru není Remdesivir a jemu podobné léky nejlepším řešením. Jak ukazují genetická data MIT Technology Review, jeho obavy se naplňují a v současnosti lze mluvit nejméně o třech výrazných genetických větvích koronaviru.

Brzy snad i na evropské úrovni

„Jedná se o další střípek do mozaiky, která nám ukazuje, že léčiva na bázi mezenchymalních stromálních buněk mohou pomoci v obnově a regeneraci plicních funkcí. A to nejen u malých dětí, kde se již dnes využívají, ale i dospělých, u kterých dochází k závažnému zánětlivému postižení plicní tkáně,“ říká Zdeněk Kořístek, vedoucí výzkumného týmu mezenchymalních stromálních buněk v NATIC.

„Doposud nezaznamenali žádnou neúspěšnou aplikaci ani nežádoucí účinky,“ dodává k tomu Zahradníček s tím, že lék působí zhruba jeden až tři dny po aplikaci.

Národní centrum tkání a buněk podalo žádost na SÚKL už v pondělí 23. března. Regulátor ji může podle Zahradníčka schválit v řádu dnů, ale zákonná lhůta je až 90 dní. Důvodem je nutnost prostudovat více než 100 stránek odborné dokumentace a následně i provést inspekci na místě výroby.

Centrum se také bude pokoušet o uznání léku k testování na celoevropské úrovni. „Budeme podávat žádost na Evropskou lékovou agenturu, a to v rámci fast track schvalování,“ říká Zahradníček. Zatímco v Číně, USA i Spojených státech se léky na podobné bázi testují, v Evropě je NATIC jednou z mála institucí, která připravuje mezenchymální stromální buňky pro budoucí použití v klinické medicíně.

Rubriky
Zprávy

Národní centrum tkání a buněk vyvíjí léčivý přípravek, který lze využít při léčbě pacientů s těžkým poškozením plic, způsobeným COVID-19

Michal Zahradníček, zakladatel Národního centra tkání a buněk dnes nabídl, že v případě potřeby věnuje státu potřebné množství účinné látky pro boj s COVID-19 v hodnotě sto miliónů Kč.

Ústřední krizový štáb a Ministerstvo zdravotnictví obdržely dnes dopis s informacemi o stavu výzkumu léčivého přípravku na bázi UCB MSCs (Mesenchymal stromal cells) a možnosti jeho využití u nejvíce postižených pacientů v kritickém stavu, způsobených COVID-19. Tento dopis naleznete v příloze.

Národní centrum tkání buněk je připraveno v případě zájmu státu dodat ihned dávky pro několik pacientů, kteří by byli v kritickém stavu s akutním průběhem onemocnění dýchacích cest. Specificky se jedná o akutní respirační distress syndrom (ARDS), způsobený virem COVID-19.

„Buňky, které máme již nyní připraveny k použití, jsou uloženy v kryoskladu našich laboratoří v Brně, a byly charakterizované v rámci validačních studií. V průběhu dvou týdnů můžeme znásobit jejich objem pro další pacienty,“ uvedl MUDr. Serhiy Forostyak, Ph.D., ředitel výzkumu Národního centra tkání a buněk.

„Principiálně musíme být ke všem překvapivým výsledkům léčby a uzdravení značně rezervovaní, ale o pozitivním přínosu mezenchymálních stromálních buněk u zánětlivého postižení plic nebo u plicní nezralosti už víme mnoho. Jedná se o další střípek do mozaiky, která nám ukazuje, že léčivé přípravky na bázi UCB MSC mohou pomoci v obnově a regeneraci plicních funkcí. A to nejen u malých dětí, kde se již dnes využívají, ale i dospělých, u kterých dochází k závažnému zánětlivému postižení plicní tkáně,“ řekl MUDr. Zdeněk Kořístek, výzkumný pracovník Národního centra tkání a buněk.

Více o léčbě a výsledcích naleznete třeba zde:

http://www.aginganddisease.org/EN/10.14336/AD.2020.0228

https://www.nature.com/articles/d42473-020-00080-5

https://smallcaps.com.au/mesoblast-trial-anti-inflammatory-infusions-covid-19-respiratory-distress/;

https://bioinst.com/en/covid-19-mesenchymal-stem-cells-effective-against-sars-cov-2/

https://clinicaltrials.gov/ct2/results?term=stem+cells&cond=Corona+Virus+Infection&draw=2

Světová zdravotnická organizace (WHO) prohlásila koronavirus (aka COVID-19) za „ohrožení veřejného zdraví mezinárodního významu“. Vzhledem k tomu, že počet případů stále roste a v současné době není k dispozici žádná vakcína nebo specifická antivirová léčba, je nyní prioritou nalezení bezpečného a účinného terapeutického přístupu k léčbě pacientů infikovaných virem. Globálně je zkoumána řada terapií, mezi něž patří vývoj antivirotik, imunoterapie a buněčné terapie a samozřejmě účinných vakcín.

Na poli antivirotik je nejdále terapie doposud neschváleným lékem Remdesivir, kde by mohla být již květnu ukončena klinická studie na velkém vzorku pacientů (400). Slibné výsledky oznámil tým izraelských vědců z Galilejského výzkumného ústavu.